Institucionální limity intermodální konkurenceschopnosti železniční dopravy

Článek přijatý k prezentaci na 17. konferenci EURO-Žel 2009 „Increasing the Competitiveness of the European Rail System“ 3. – 4. června 2009, Žilinská univerzita, Žilina.

Current reforms of a railway transport are based on vertical separation, i.e. formal as well as real unbundling of operations from an infrastructure. Nevertheless, this inspectional solution yields several problems which keystones have both economic as well as technical nature. Finally that means that the unbundling within special conditions of a particular country could not make towards higher effectiveness, but conversely towards higher total costs of the railway transport. This will evoke a higher public expenditure and simultaneously a lower customers’ profit as well as a lower consumers’ utility. The article identifies such problems and constraints of the unbundling.

Úvod

Všeobecným cílem reforem železniční dopravy v EU je zvýšení její provozní efektivnosti a konkurenceschopnost vzhledem k ostatním dopravním modům, zejména vzhledem k silniční dopravě, v případě vysokorychlostních železnic i vhledem k dopravě letecké. Pro dosažení tohoto cíle volí Společná dopravní politika EU (CTP) jako nástroj vertikální separaci, tzn. formální i faktické oddělení železničního provozu od vlastnictví a správy železniční infrastruktury – tzv. unbundling [22, 24].

Železniční reforma na základě unbundlingu má však i svá omezení a může generovat problémy. Výsledkem unbundlingu by tak nemuselo být zvýšení efektivnosti železniční dopravy, ale spíše naopak podvázání efektivnosti jednotlivých dopravců, což by vedlo k nižšímu uspokojení zákazníků a nižší intermodální konkurenceschopnosti železnice, a dále ke zvýšení celkových nákladů odvětví. Vzhledem k tomu, že unbundling znamená prakticky vyvedení tzv. utopených nákladů a značné části fixních nákladů z rozpočtů jednotlivých dopravců, zvýšení celkových nákladů odvětví způsobí zátěž veřejných rozpočtů, z nichž budou náklady infrastruktury a případné dotace provozu hrazeny. Faktory, které mohou potenciálně ohrozit výsledný efekt reformy založené na unbundlingu můžeme shrnout do čtyř oblastí: (i) existence úspor z rozsahu a ze struktury, (ii) ohrožení alokační efektivnosti odtržením rozhodování o infrastruktuře od dopravců, (iii) existence úspor z hustoty dopravy, a (iv) působení intermodální konkurence. Tento text si klade za cíl identifikovat na základě poznatků ekonomické teorie i praktických zkušeností s železničním provozem problémy, které mohou být unbundlingem způsobeny.

1. Unbundling z pohledu neoklasické ekonomie – úspory z rozsahu a úspory ze struktury

Úspory z rozsahu (economies of scale) jsou založeny na vztahu mezi vstupy a celkovým objemem výstupních výkonů provozu. Analýzy železniční dopravy založené na Cobb-Douglesově produkční a nákladové funkci [2, 11] prokázaly, že zdrojem velké většiny fixních nákladů je infrastruktura, tzn. pozemky a vybudovaná dopravní cesta; obdobné analýzy srovnávající jednotlivé mody dopravy [6, 26, 27, 29, 30] dokázaly, že je to právě železniční doprava, kde v té souvislosti vznikají významné úspory z rozsahu. Pokud však nebudeme uvažovat náklady infrastruktury, zjistíme, že železniční doprava nevykazuje nijak výrazně vyšší úspory z rozsahu oproti jiným dopravním modům. V případě vertikálně integrované železniční společnosti jsou součástí vstupů i přímé náklady spojené s infrastrukturou (jako podstatná složka fixních nákladů); v případě unbundlingu vstupují do nákladů železniční společnosti poplatky za použití dopravní cesty (jsou součástí variabilních nákladů). Pro jednotlivé dopravce je proto vytížení infrastruktury důležitým faktorem úspor jen v případě, že dopravce infrastrukturu vlastní nebo platí paušální nájem za její použití. Pokud dopravce infrastrukturu nevlastní a platí za její jednotkové použití, není vytížení infrastruktury součástí úspor z rozsahu dopravce.

Problém nastává, pokud pokud na trhu existuje přirozený monopol dopravce nebo pokud dopravci nehradí skutečné náklady za použití infrastruktury, tzn. pokud platby za použití dopravní cesty neodrážejí skutečné náklady způsobené provozem. V tom případě vzniká s rostoucí intenzitou využití infrastruktury ztráta – „diseconomies of scale“, kterou nese vlastník a regulátor sítě dopravních cest.

Existenci dalšího efektu, úspor ze struktury (economie of scope), v železniční dopravě empiricky ověřili např. H. Wetzel a C. Growitsch [26]. Na rozdíl od úspor z rozsahu, které jsou založeny na snížení průměrných nákladů při rozšíření objemu stávající produkce, jsou úspory ze struktury spojeny se snížením průměrných nákladů při rozšíření produkce o nové produkty (proto v češtině někdy „úspory ze sortimentu“). Typickým případem na železnici je v této souvislosti souběžné poskytování služeb osobní i nákladní dopravy jedním dopravcem [17, 21]. Úspory ze struktury mají i svůj prostorový význam: dopravci mohou zvýšit efektivnost svých služeb změnou nebo zvýšením obsluhovaných destinací (v té souvislosti jsou definovány tzv. „economies of spatial scope“ [10]).

Empirické studie železnic Severní Ameriky a Japonska [17] i Evropy [26] docházejí k závěru, že oddělení vlastnictví sítě od provozu nevede k vyšší efektivnosti, ale že naopak převažují negativní efekty. Výhody oddělení infrastruktury od provozu převažují nad úsporami ze struktury v případě vysoké hustoty provozu, kdy se mohou plně projevit výhody plynoucí z unbundlingu: vyšší efektivnost provozu z důvodu konkurence mezi jednotlivými operátory a současně z důvodu úspor z rozsahu [17]. S tímto pojetím také pracuje reforma podle CTP: efektivnost jednotlivých dopravců se může zvýšit, pokud rozšíří své služby na další destinace po celé EU. S tím přímo počítá koncept liberalizace služeb v rámci jednotného trhu EU. Otázkou však je, jak se tento efekt projeví v rámci jednotlivých regionů, resp. národních trhů.

Aby mohli dosahovat úspor z prostorové struktury železniční dopravci, musí být síť dopravních cest přizpůsobivá jejich podnikatelským záměrům. V případě vertikální integrace je infrastruktura součástí fixních nákladů dopravce, který také nese celé dodatečné náklady spojené s její změnou; o změně destinace, sítě a vynaložených nákladech se rozhoduje dopravce sám na základě subjektivní ekonomické kalkulace. V případě unbundlingu nenese dopravce dodatečné náklady změny sítě (nebo alespoň ne v celé výši), možnost změny destinace a sítě však existuje jen v rámci administrativních omezení daných systémem přidělování dopravní cesty regulátorem sítě. Možnost měnit obsluhované destinace může být při unbundlingu snadné a ekonomicky efektivní, pokud je systém regulace flexibilní, síť má dostatečnou kapacitu, pokrývá všechny destinace připadající pro dopravní obsluhu v úvahu a pokud cena za použití cesty do nových destinací je nediskriminační. Zatímco například silniční síť tyto charakteristiky bez větších problémů splňuje, síť železniční je tomuto ideálu podstatně vzdálenější.

2. Unbundling z pohledu praxe – úspory z hustoty dopravy a intermodální konkurence

Úspory z hustoty dopravy (economies of density) jsou založeny na vztahu mezi vstupy a výstupy při neměnné velikosti sítě, tzn. že na rozdíl od úspor z rozsahu vznikají čistě v důsledku vytížení dopravní cesty [11]. Možnost dosáhnout úspor z hustoty dopravy je považována za dominantní faktor efektivity provozu [10] a je jedním z hlavních faktorů, který by měl být zohledňován při unbundlingu [23]. Železniční dopravce dosáhne tím větších úspor z hustoty, čím větší objem přepravy soustředí na určitou dopravní cestu – to ovšem platí v podmínkách vertikální integrace. V případě unbundlingu realizuje výnosy z hustoty dopravy vlastník a regulátor infrastruktury.

Hustota dopravy je současně i tím faktorem, který dává železnici konkurenční výhodu před jinými dopravními mody [5, 17]. To ale vyžaduje ekonomicky i technicky optimální rozložení investic do infrastruktury, což může být unbundlingem narušeno. Nebezpečí selhání vlastníka sítě je dvojí: (i) předimenzování sítě v určitých segmentech, tzn. investování prostředků do tratí ve směrech, na nichž není a nebude dosaženo mezní hustoty dopravy, která zajistí návratnost investice. Snaha regulátora po cenovém přizpůsobení nebude účinná – vysoká cena odradí dopravce od použití cesty, nízká cena nezajistí návratnost investice. (ii) Stejně nebezpečné je podinvestování určitého segmentu sítě, kdy jeho nedostatečná kapacita neumožní využít potenciál úspor z hustoty dopravy na navazující síti. Vznikne tak úzké hrdlo zatěžující kongescemi efektivitu provozu a snižující konkurenční schopnost železnice vůči ostatním modům. Je zřejmé, že v tomto případě dochází také ke značným ztrátám úspor ze struktury pro jednotlivé dopravce [15, 20], přestože v podstatě neexistují empirické studie, jež by tuto ztrátu přesně vyčíslily [19].

V osobní dopravě je vzájemná konkurence jednotlivých dopravních modůmarginální; zásadní dělící čára nevede mezi mody, ale mezi dopravou osob hromadnou (ať již v jakémkoli modu) a individuální (tzn. automobilovou). Pokud jde o nákladní dopravu, je zcela zásadní typický druh přepravovaného nákladu: ve zcela jiném konkurenčním postavení budou železnice při dopravě surovin, substrátů, apod., než při dopravě spotřebního zboží. Pro dopravu různorodých produktů s malou hmotností, ale velkou přidanou hodnotou, mezi různorodými destinacemi a na malé a střední vzdálenosti, kde velkou roli hraje rychlost a přesnost dodávky, nemůže mít železnice oproti silniční dopravě konkurenční výhodu (např. ve většině Evropských zemí). Všude tam, kde je nákladní doprava založena na pravidelné přepravě velkého objemu homogenního produktu (typicky surovin) a nebo na velkou vzdálenost mezi stejnými destinacemi (doly, přístavy, průmyslové aglomerace), je konkurenční výhoda železnice velmi pravděpodobná (např. transkontinentální magistrály v Asii nebo Severní Americe). Tento typ přepravy a její vysoká hustota navíc umožňují rozvoj intramodální konkurence a to dokonce i v podmínkách vertikální integrace, tzn. spojení jednotlivých destinací dvěma i více železničními společnostmi s vlastními dopravními cestami (typické např. pro USA, Kanadu nebo některé země Latinské Ameriky).

3. Unbundling z pohledu managementu – odtržení rozhodování o infrastruktuře od dopravců

Jak jsme řekli v první části, unbundling vede k vydělení podstatné části fixních nákladů spojených s dopravní cestou od dopravců, tj. od subjektů, jejichž racionální rozhodování o nákladech vynaložených na infrastrukturu by mělo být klíčové pro konkurenceschopnost odvětví. Přitom však rozhodování o optimální alokaci zdrojů do inovací a rozvojových investic je nejefektivnější, pokud probíhá současně a ve vzájemné interakci mezi provozem a infrastrukturou v rámci jedné integrované firmy – z ekonomického hlediska je toto považováno za teoreticky prokázané minimálně od dob publikace Ronalda Coase [3].

Z technického hlediska se však železniční doprava poměrně významně odlišuje od jiných síťových odvětví, jako je elektrárenství, i od jiných dopravních modů. Není proto samozřejmé, že přenos identických institucí a mechanismů z těchto odvětví do železničního podnikání přinese stejné výsledky. Pomocí samotné ekonomické teorie a zejména teorie regulace (regulatory economics) nemůžeme správně vysvětlit a odhadnout možné dopady unbundlingu v železniční dopravě, aniž bychom vzali do úvahy technická specifika železnice [4].

U železnice se na první pohled zdá být správné a logické oddělit vlastnictví a provoz dopravní cesty od poskytování dopravních služeb, tzn. od provozu vlaků na ní – technicky to znamená vést tento řez mezi kolejnicemi a koly. V tom se ovšem skrývá problém, jehož podstata je technická, důsledky ovšem ekonomické. Optimalizace nákladů na údržbu a dodržování technických standardů kol a kolejnic probíhá úplně jinak ve vertikálně integrované firmě a zcela jinak v případě oddělení provozu a infrastruktury [19]. Provozovatelé pak mají logickou a ekonomicky opodstatněnou snahu přesouvat část nákladů na správce infrastruktury, část nákladů je dopravcem vytěsňována mimo dopravní systém v podobě negativních externalit. Změny destinací a změny v dopravních plánech jednotlivých dopravců v prostředí unbundlingu potom mohou být zatíženy dodatečnými náklady vznikajícími vynucenou optimalizací spojení kolejového svršku a pojezdu vozidel [4].

S technologií dopravní cesty však souvisí daleko významnější problém. Většina železničních tratí byla v Evropě postavena v druhé polovině 19. století, často s ohledem především na národní, regionální, nebo dokonce jen lokální krátkodobé zájmy ekonomické a během doby stále častěji zájmy politické a vojensko-strategické [7, 12, 13]. Velké části této sítě dnes nemají ekonomické ani společenské opodstatnění (bývalé průmyslové aglomerace spojené s těžbou nerostných surovin, zejména uhlí), na jiných místech naopak vznikají úzká místa se zcela nedostatečnou kapacitou (velké metropolitní regiony, páteřní dopravní směry, uzly, apod.) a mísí se zde různé typy vlaků (rychlé dálkové spoje osobní dopravy, příměstské osobní vlaky, dálkové nákladní expresy, jednoúčelové nákladní vlaky, atd.).

Unbundling může vést v železniční dopravě k deformaci investičních plánů jak vlastníka a provozovatele infrastruktury, tak i jednotlivých dopravců, kteří v návaznosti na stav a rozvoj infrastruktury investují do určitého typu a množství drážních vozidel. Hrozí reálné nebezpečí, že ve vertikálně rozděleném odvětví nebude investiční rozhodování koordinováno a pokud ano, tak jen pomocí administrativních nástrojů na úrovni vládních institucí – opět se všemi nedostatky centrálního plánování. Toto může vyvolat konflikty mezi rozvojem a investicemi do jednotlivých tratí a jejich pozdějším využitím (v krátkém a středním období) a v nastavení poplatků za užití infrastruktury na jednotlivých tratích s ohledem na jejich parametry a poptávané užití (v dlouhém období).

Nebezpečí neefektivní nebo zcela chybné alokace investic do rozvoje dopravních cest je ještě zvyšováno v Evropě obvyklým a společnou dopravní politikou EU předjímaným subvencováním osobní dopravy. V takto nastaveném systému se zcela vytrácí vztah mezi nabídkou dopravní cesty a poptávkou železničních dopravců po ní, neboť nabídka není postavena na pevný základ tržních vztahů. Jakákoli administrativní výchylka ve složitém systému regulovaného a subvencovaného dopravního trhu může způsobit výrazné změny chování a rozhodování dopravců. Současně vlastník a regulátor dopravní cesty bude mít jen malou a zavádějící zpětnou vazbu o této poptávce, protože tato je sama jen poptávkou zprostředkovanou – skutečnou poptávkou je poptávka po přepravních službách ze strany zákazníků dopravních společností.

4. Úzká místa železničních reforem v Evropě

Již několikrát jsme v tomto textu narazili na otázku výnosů, aniž bychom zmínili jeden z velkých problémů unbundlingu: nastavení ceny za přístup dopravců na dopravní cestu. To je vždy obtížné, pokud se nejedná o stanovení ceny na základě tržní nabídky a poptávky – což v případě unbundlingu není nikdy možné a nese to s sebou vždy rizika selhání systému. V prostředí, kdy je tato cena odvozována od investic do infrastruktury, přičemž tyto investice neodrážejí reálnou poptávku po nich ze strany dopravců, je určení adekvátní (v ekonomickém smyslu rovnovážné) ceny za použití infrastruktury téměř nemožné. A naopak, v souvislosti s problémem rozhodování o investicích, cena jako rozhodující informační indikátor v případě unbundlingu selhává a nemůže být využita pro rozhodování o adekvátních výdajích na údržbu a investice do jednotlivých částí infrastruktury [19].

Z hlediska antimonopolní politiky státu představuje unbundling možný nástroj pro řešení konkurenčního prostředí uvnitř odvětví s přirozeným monopolem založeným na existenci sítě (v případě železniční dopravy je to síť dopravních cest a souvisejících zařízení – infrastruktura). Aplikace teoretického modelu v praxi má však svá úskalí a z řady případových studií pro unbundling vyplývá nejednoznačný závěr: formální oddělení infrastruktury od producentů dává dobré výsledky v určitých odvětvích, v určitých zemích a v určité době, zatímco jinde a jindy nikoli [4, 8, 16, 18, 19, 25, 28].Bohužel je však kvantitativní analýza přínosů a ztrát plynoucích z unbundlingu na železnici komplikována nedostupností dat nebo jejich neadekvátní strukturou – to se týká zejména železničních systémů, které byly po dlouhou dobu monopolizované, jako je tomu ve většině zemí kontinentální Evropy. Empirické studie, které se o tuto kvantifikaci pokoušely na vzorku severoamerických nebo britských železnic, kde tato data existují, dospěly k odhadu 20-40% ztráty technické efektivity v případě vertikální separace [9].

Závěr

Shrneme-li výsledky analýzy unbundlingu, zjistíme, že se stát dostává do zvláštní pozice pokud jde o jeho roli jako centrálního regulátora a plánovače. Reforma železnic na základě unbundlingu znamená, že stát musí ustanovit silného nezávislého vlastníka a regulátora infrastruktury – pokud se jím ovšem nestane sám stát, což je právě v evropských podmínkách typické. Britské zkušenosti s administrativně i finančně nezávislým vlastníkem a regulátorem infrastruktury (společností Railtrack) jsou demotivující pro volbu cesty s nezávislým privátním vlastníkem infrastruktury. Stát bude v Evropě de facto vždy vlastníkem, správcem a regulátorem dopravní sítě, stát bude rozhodovat o směrech a technických i ekonomických parametrech sítě, stát bude určovat základní nákladové položky dopravců skrze regulovanou cenu přístupu na infrastrukturu. Protože tak tomu v Evropě po celá desetiletí bylo, znamená unbundling jen malý pokrok. Nelze jej proto přeceňovat a spojovat s takto pojatou reformou velká očekávání v rozvoji železniční dopravy. Ta má v současné světové ekonomice své těžko překročitelné limity.

Literatura

[1]         BANNOCK, G. – BAXTER, R. E. – DAVIS, E. (2003) The Penguin Dictionary of Economics. London: Penguin

[2]         CAVES, D. W. – CHRISTENSEN, L. R. – SWANSON, J. A. (1980) Productivity in U.S. Railroads, 1951-1974. Bell Journal of Economics, N° 11/1, s. 166-181

[3]         COASE, R. (1937) The Nature of the Firm. Economica 1937/4, s. 386-405

[4]         EHRMANN, T. (2003) What can regulatory economics learn from franchise systems? Some additional arguments for vertical integration of railway companies. paper on The First Conference on Railroad Industry Structure, Competition, and Investment, Toulouse

[5]         FISCHER, P. A. – BITZAN, J. – TOLLIVER, D. (2001) Analysis of Economies of Size and Density for Short Line Railroads. Fargo: North Dakota State University http://www.ndsu.nodak.edu/ndsu/ugpti/MPC_Pubs/html/MPC01-128/index.html

[6]         GAGNÉ, R. (1990) On the Relevant Elasticity Estimates for Cost Structure Analysis of the Trucking Industry. The Review of Economics Statistics, Vol. 72, s. 160-164

[7]         HEYMANN, E. (2006) Competition in European railway market. Morning has broken. Reports on European Integration – EU Monitor 39, Deutsche Bank Research

[8]         HIRSCHHAUSEN, C. VON (2002) Modernizing Infrastructure in Transformation Economies: Paving the way to European Enlargement. Cheltenham: Edward Elgar

[9]         IVALDI, M. – MCCULOUGH, G. J. (2004) Subadditivity Tests for Network Separation with an Application to U.S. Railroads. Toulouse: CICT, http://papers.ssrn.com/sol3/results.cfm

[10]      JARA-DÍAZ, S. R. – CORTÉS, C. – PONCE, F. (2001) Number of Points Served and Economies of Spatial Scope in Transport Cost Functions. Journal of Transport Economics and Policy, Vol. 35, N° 2, s. 327-342

[11]      KEELER, T. E. (1974) Railroads Costs, Returns to Scale, and Excess Capacity. Review of Economics and Statistics, N° LVI, s. 201-208

[12]      KVIZDA, M. (2006) Ekonomické dějiny železniční sítě České republiky – mýty, omyly a iluze v hospodářské politice a path dependence železných drah. Brno: Masarykova univerzita

[13]      KVIZDA, M. – POSPÍŠIL, T. – SEIDENGLANZ, D. – TOMEŠ, Z. (2007) Železniční doprava – institucionální postavení, hospodářská politika a ekonomická teorie. Brno: Masarykova univerzita

[14]      KVIZDA, M. (2007) Vertikální integrace versus separace v železniční dopravě – cui bono? In: Rozvoj systémů osobní dopravy z hlediska respektování požadavků uživatele. Pardubice: Univerzita Pardubice, s. 103-109

[15]      NASH, C. A. – PRESTON, J. (1993) The Policy debate in Great Britain. In European Conference of Ministers of Transport: Privatization of railways. Paris: ECMT, s. 85-119

[16]      NEWBERY, D. M. (1999) Privatization, Restructuring, and Regulation of Network Utilities. Cambridge: MIT Press

[17]      PIETRANTONIO, L. DI – PELKMANS, J. (2004) The Economics of EU Railway Reform. Bruges European Economic Policy Briefings, Bruges: College of Europe

[18]      PITTMAN, R. W. (2003) Vertical restructuring (or Not) of the Infrastructure sectors of Transition Economies. Journal of Industry Competition and Trade 2003/3, s. 5-26

[19]      PITTMAN, R. (2005) Structural Separation to Create Competition? The Case of Freight Railways. Review of Network Economics, vol. 4, N° 3, s. 181-196

[20]      PRESTON, J. (2001) An Overview of Public Transport Reforms in Great Britain and Forecasts for the Future. International Journal of Transport Economics, vol. 26, N° 1, s. 23-42

[21]      QUINET, E. – VICKERMAN, R. (2004) Principles of Transport Economics. Cheltenham: Edward Elgar Publishing

[22]      SEIDENGLANZ, D. (2006) Železnice v Evropě a evropská dopravní politika. Brno: Masarykova univerzita

[23]      STELLING, P. – JENSEN, A. (2005) Train Operator’s Economies of Scale and Business Strategies. Third Conference on Railroad Industry Structure, Competition and Investment: Stockholm School of Economics, http://www.hhs.se/NR/rdonlyres/C090FEAC-BB96-40A2-9306-3C8F9A9DC662/0/Stelling_and_Jensen_Train_Operators_Economies_of_Scale.pdf

[24]      STEVENS, H. (2004) Transport Policy in the European Union. New York: Palgrave Mcmillan

[25]      VICKERS, J. (1995) Competition and Regulation in Vertically Related Markets. Review of Economic Studies, vol. 62, N° 1, s. 1-17

[26]      WETZEL, H. – GROWITSCH, C. (2006) Economies of Scope in European Railways: An Efficiency Analysis. IWH-Discussion Paper 5, Halle: Intitut für Wirtschaftsforschung HalleWILLIAMSON, O. E. (1975) Markets and Hierarchies: Analysis and Antitrust Implications. New York: Free Press

[27]      WINSTON, C. (1985) Conceptual Developments in the Economics of Transportation: an Interpretative Survay. Jouranl of Economic Literature N° 23/1985, s. 57-94

[28]      WORLD BANK (2002) World Development Report 2002: Building Institutions for Markets. Washington D.C.: World Bank

[29]      XU, K. – WINDLE, R. – GRIMM, C. – CORSI, T. (1994) Re-evaluating Returns to Scale in Transport. Journal of Transport Economics and Policy, Vol. 28, s. 275-286

[30]      YING, J. (1992) On Calculating Cost Elasticities. The Logistics and Transportation Review, Vol. 28, s. 231-235

Celý text a ppt prezentace ke stažení zde: Unbundling a konkurence, Unbundling_Žilina_2009